Ale helemese Slováku! Dvaadvacátý den je úspěšňe za náma. Teďkonc jsme jako v Český republice, proto mluvím místní řečí. Doufám že to nebude příliš ofenzivní. Jestli ano, prosím nečti to, díky!
Ráno jsme vyráželi jako z toho Trenčína jo, ale rozdělily jsme se abychom efektivně stihly vyřešit všechno včetně Decathlonu. Ten otvírali o devátý, tedy plán byl potkat se spátky na značce o desátý. Snídaně byla v pohodě, a před devátou jsem přivolal Bolt směr Decathlon. Někteří kluci pořád ještě spáli.
Koupil jsem co jsem koupil pro sebe a pro kluky, pak ještě rychlá zastávka v souseďícím Tescu, a jedem zpátky na červenou. Vezl mě ten samý bolťák protože ve Trenčíně je očividně jenom jeden nebo co. Na značce jsem byl dle domluvy přesně o desátý. Jenomže kluci ne, tak jsem zbylý čas využil na výměnu pracek u batohu a uložení mých zásob.
Vyjeli jsme nakonec někdy kolem jedenáctý. Kluci ještě jednou udělali trik s koloběžkami, zebrali si své nové zásoby a jeli sme. Po asi třista metrech jsme museli zastavit, poněvadž jeden z nás měl pocit že mu praskl vodní vak. Nepraskl, jenom je kolega sprostej a špatně ho zavřel.
První kilometry přes pole za Trenčínem byli opět zdarma. Prvně od Malého Šariše, co byli pocitově asi tak šest let dozádu, jsme opět překřížili slovenskou D1ničku. Pak jsme se zastavili u Záblatský kyselky, abychom ochutnali tamní minerální vodu. Byla vskutku znamenitá.
Přeběhli jsme přes pole do Drietomy a šli jsme do tamního motorestu získat razítko. Byli jsme úspěšní, a taky jsme stihli jeden malý Šariš. Slečna hospodská i pár štamgastů se ptalo na naši cestu, a byli poněkud uchváceni. Pak nás čekal výstup na hraniční hřeben, takže bylo nezbytné doplnit energii.
Kopec to tedy byl řádnej, a hodně nechutnej. Celou cestu jsme šli mírně v bočním svahu, takže kotníky dostávali co proto. Pak jsme dali krátkou přestávku na louce a šli jsme dál. Nejhorší jsme zvládli.

Po příchodě na hranici s Českem jsme přišli k bodu, na který jsme se už těšili. Totiž, jeden ze zde komentujících čtenářú (zde známý jako Josko) byl tak laskav a zanechal nám pod Machnáčem dárek. Tohle samo o sobě bylo pro nás, úplně cizí lidi, neskutečně hezké gesto. Až je mi líto že o tomhle píšu v žertovní češtině.

Asi kilometr po vyzvednutí dárku, kterej ukrýval šestku Urpinerů a jedno sušený maso, jsme došli na hraniční přechod pod Kykulou, kde jsme si dali oběd. Josko nás tam taky došel pozdravit, jelikož bydlí nedaleko. A jako kdyby to nebylo dost, ještě nám donesl více pivka, něco sladkýho k snědku, oříšky, a krásnou archivní lahvinku 10 let staré domácí z jablek. Že prý k večernímu hokeji. Josko, jsi fakt borec, udělal jsi nám neskutečný zážitek. Snad se nějak oplatíme když půjdeš další rok ty. Děkujeme za skvělý zážitek!
Pokaď jsme obědvali, dohonil nás i Bacilův tým. Ukázalo se že Bacil a Josko jsou dokonce bývalí kolegové. Dále od oběda jsme pak šlapali spolu s Bacilem a jeho partou. Od Kykuly to bylo prakticky už jenom po asfaltu, takže kilometry pěkně odsýpaly. A jakoby to nebylo dost, i výhledy z tychhle moravských silnic byli překrásný.

Zaostali jsme při chatě pod Vyškovcem (odkud jsme brali razítko, malý pivson a limču). Dále jsme šli opět jenom my čtyři. Aby se nám lépe kráčelo, zapli jsme si JBL se starým dobrým polským rapem, a šlo to samo. Ke konci naše písničky zaujali i stádo krav, které se vydalo s náma. Pak ale zůstali na své louce.

Do Lopeníka, co byl náš dnešní cíl jsme zázračně dojeli před Bacilem. Před odbočkou z červené jsme překonali 600tý kilometr. Ubytovali jsme se, navečeřeli (měli veganský guláš, který byl celkem chutný když se pořádnĕ dosolil). Zajímavé je, že zrovna tenhle víkend tady má sjezd nějaká podivínská ezoterická sekta, snažící se žít “mimo systém” ať to znamená cokoliv. Dnes zrovna měli přednášku o vodě. Byla za zavřenými dveřmi, ale jistě zajímavá. Taky nás na ni pozvali, ale my předci jenom preferujeme vodu ve který byl vyvařen ječný sled.
Po jídle jsme pustili hokej, který jsme sledovali jen tak jedním okem při rozhovorech s Bacilovcami. Ale dyť Francouzi byli jistota, dokonce povinnost. Při zápasu jsme ale vypili téměř celou flašku toho pálenýho od Joska (znamenitá, ještě jednou děkujeme), a zbytek jsme si nechali na snídani. Teď jdeme spát, zítra bychom opět chtěli jít o deváté. Náš cíl je dojít spátky na Slovensko, abych nemusel víc psát česky, a přespat na Myjavě. Cestou opět tušíme nějaký support, snad ne příliš těžký. Ale alespoň tu flašku domácí nebudeme muset nést.

Ty vole, tohle vůbec není lehký psát ještě k tomu v češtině. Ale sranda musí bejt. Omluvte chybnou gramatiku a překlepy, vypnul jsem autocorrect a ne vždy třefím správný pismeno.
A ještě jednou, potlesk pro Joska. Vážně neuvěŕitelný zážitek který si budeme pamatovat ještě hodně dlouho.